skip to Main Content

Valašsko – Bělokarpatské třídenní Backcountry

Trasa: Mapy.cz (GPX ke stažení)
Vzdálenost: 160 km
Nastoupáno: 4 200 m

Pod útokem nových bikeparků s lanovkou či bez, u nás i v zahraničí, a s podporou stále rychlejší doby, často zapomínáme na kořeny bajkování: schválně si vzpomeňte, kdy jste naposled s přáteli vyrazili na poctivý celodeňák „za vlastní“? A co teprve pořádné backcountry, tedy výlet s přespáním tam, kam zrovna stihnete dorazit? Nezapomněli jsme na kouzlo neznámého a pocitu svobody?

Možná nás moderní doba přece jen podvědomě nutí mít zálohu, vše naplánované do minuty, terén nastudovaný na výškový metr. Ostatně tohle všechno vám umožní chytrý telefon neustále připojený k internetu. Nezmokneme? Ale kdepak, máme přece meteoradar…

Lemešná
Hřebenovka

Pokud je pro vás představa třídenního bajkového výletu a dvou nocí „mimo civilizaci“ a „neznámo kde“ přece jen nekomfortní, ale přesto byste ji chtěli absolvovat, přijměte naše pozvání na trasu přes Javorníky a Velké Karpaty, konkrétně z Bumbálky až na Lučinu, výchozí bod naší lokality Trail of Life.

I když teď nás napadá, že právě tahle trasa jako „ta první“ asi úplně ideální nebude. Ostatně posuďte sami.

Vlakové spojení z jižní Moravy do Velkých Karlovic je vše, jen ne rychlé a pohodlné, zvlášť s kolem. Necháváme se tedy do podhorské vesnice přivézt autem v počtu tří jatečných kusů, doposud nepolíbených vícedenní cyklovýpravou a s romantickými představami. Původní plán nechat se vyvézt na Kasárne lehce měníme: vysedáme na Bumbálce, jednak je to výš, takže ušetříme pár výškových (neasi), lépe se to píše do památníčku a hlavně: je teprve jedenáct a na první den máme naplánovaných směšných 40 km, které přece dáme s prstem v nose, s kochačkou a několika pivy po cestě. Těch osm kiláků navíc nás přece nezabije.

Výhled na údolí Velkých Karlovic
Sedlo pod Lemešnou

Neznalost mapy ale neomlouvá, a tak se nám do cesty staví první chuťovka: po úvodních příjemných kilometrech nám ze Sedla pod Lemešnou začíná první tlač. A protože je k polední, nastává čas oběda, a tak se zastavujeme u studánky u Sedla pod Hričovom. Na cestu jsme se vydali v květnu po dlouhém období sucha a tato studánka jako jedna z mála na naší trase alespoň trošku teče. Celá trasa vede dost mimo civilizaci, a tak je znalost studánek pro úspěch výpravy s rostoucími teplotami docela zásadní. Ulehčíme batohům, špekáčky podlijeme lokálním Velkokarlovickým pivkem a poodhalíme část tajemství Majklovy krosny o objemu minimálně 60 litrů: moka konvička a voňavá, čerstvě umletá káva… po obědě nelze jinak než pokračovat v dobrém rozmaru.

Pěšina po hřebeni je krásná, rychle si však uvědomujeme zásadní rozdíl backcountry ve srovnání s jednodenním či dokonce odpoledním švihem: spoustu míst, která bychom jinak vyjeli, jdeme pěšky. Holt kila na batohu (proč má Filip na batohu pověšenou tu červenou pánev?) neošidíš a s vidinou dalších dvou dnů zápřahu síly spíše šetříme. A navíc jde o javornickou hřebenovku: prudce nahoru, prudce dolů.

Červená turistická značka nás postupně provází jednotlivými vrcholky Javorníků: Velký Javorník, Stratenec s rozhlednou… tady by se dalo také krásně nocovat, s úžasným výhledem na celé údolí a nebem plným hvězd. My jsme ještě nic neujeli, pokud byste se ale sem dostali s podvečerem, zde máte útočiště, ale bez vody.

Stratenec
Hřebenovka

Červená vinoucí se po státní hranici Česka a Slovenska je typickou hřebenovkou se vším všudy, tedy „furt hore“. Sjezdy sfrčíte za pár (desítek) vteřin a následuje opět tlač. Neodpočinete si ani na chvíli a kilometry naskakují rychlostí práce státního úředníka. Malý Javorník, Frňovské, Stolečný… malé převýšení, ale někdy to chce holt sesednout.

Naší záchranou je až Kohůtka. Květen roku 2020 se ale nese ve znamení koronaviru, a tak je zde jako vymeteno a nacházíme jediné otevřené okénko na hospodě Kohůtka. Místní Budvar a gulášovka nás jen pár minut před zavíračkou doslova zachraňují a paní nám ochotně doplní hydravaky. Uf, ještě že tak!

Nocovat bychom chtěli na pozorovatelně Durch, ke které to máme směšných 29 km. Do tmy daleko, to by přece neměl být problém. Jenže vzdálenosti na backcountry a v horách obzvláště dostávají zcela jiný rozměr. Naše frajerství rychle stírá asi nejšílenější tlač z Papajského sedla v podstatě až na Makytu. Pohybujeme se na hranici PR Makyta, takže ani krok stranou a bacha na větvičky. Původně jsme chtěli pokračovat po červené okolo Pulčinských skal, nakonec volíme snazší a nudnější cestu z Makyty po modré směrem na Francovu Lhotu.

Z podvečerního piva a večeře ve Francově Lhotě vinou omezení nic nebude, a protože jsme vodu naposled nabrali na Kohůtce, kontrolujeme stav hydrovaků a upíráme naděje k malé studánce pod Čubovým kopcem. Ta je však vyschlá a ostatně nepříliš vábná.

Tlač na Makytu
Burgery

Nakonec jsme rádi, že se západem slunce dotlačíme naši karavanu na Čubův kopec, kde se před námi objevuje krásný pětipatrový hotel – dřevěná rozhledna. Pokud by pršelo, jde o skvělou útulnu s dostatkem místa pro kola i spaní ale pozor, opět bez přístupu k vodě. Nás zachraňují poslední piva v batohu…

Za praskání večerního ohně přichází na řadu přesně to, co čekáte k večeři na backcountry: Burgery! Tak proto Filip veze na batohu tu červenou pánev, a proto mu na zádech celý den krásně a pomalu povoluje kilo mletého hovězího od pana Ráčka z domácího řeznictví v Třebíči… sumírujeme dnešní výkon a dostáváme se k nelichotivému výsledku: celodenní rychlostní průměr je včetně přestávek sotva pět kilometrů za hodinu. Četnější odpočinky po tlačení obtěžkaných kol zkrátka srážejí rychlost na hranici klasického pěšího výletu!

Po luxusním spánku a rychlé snídani v našem pětipatrovém hotelu pokračujeme po modré a napojujeme se zpět na červenou až nad obec Střelná, kde potkáváme perfektní místo na přespání: je zde skutečně vydatný pramen Střelenská voda (skvěle poslouží i pro případnou hygienu), altán s přístřeškem, ohništěm, a dokonce i s kadibudkou a pěkným výhledem na obec. Tohle místo je pro přespání naprosto ideální!

Ani druhý den nám nic nedaruje, stále se pohybujeme po turistické červené trase, která si neláme hlavu s prudkým stoupáním. Hned z rána tak tlačíme na Končitou a pak příjemným přesunem na Požár s tím, že si pak užijeme pořádný dlouhý zasloužený sjezd až nad Nedašovu Lhotu.

Čubův kopec
Nad Nedašovou Lhotou

U kopce Láz nám tlačí v ústrety skutečný dobrodruh: bajker s nastrojeným kolem je už druhý den na cestě, míří tam, odkud jsme přijeli my (a ještě dál) a povídá, jak že tu máme krásně! Asi na tom něco bude, když přijel z tak krásné Šumavy. Vyměníme si zkušenosti z terénů, které nás vzájemně čekají, a poznámka o krátké tlači pod Kaňůrem nás nepřekvapí. Realita je klasicky o kus horší ale už máme vypracovanou taktiku, takzvaný nadhlavotlač.

Technická vsuvka: Nadhlavotlač je způsob posunu kola ve velmi prudkém terénu: pokud nemáte kolo ověšeno, jako má Filip, nebo nemáte na zádech šedesátilitrový batoh, jako Michal, je nejlepší hodit bajk na záda a šlapat. V opačném (tedy našem) případě se osvědčí hodit kolo co nejvíce dopředu (pod Kaňůrem to znamená hodit řídítka vysoko nad hlavu), zamáčknout brzdy a pokusit se udělat půlkrok dopředu. Opakováním tohoto postupu dosáhneme dříve či později vrcholu.

Na Kaňůru nás čeká ohromné posezení s krásným výhledem: pivo nebylo kde koupit, naštěstí máme kafe poléčené rumem, které nás staví do latě a vrací z mátožných stavů do reality: vždyť už pojedeme jen z kopce!

Ale kdeže, zase ta hřebenovka. Pohupujeme se po překrásných, květnově rozkvetlých bělokarpatských loukách, až přijíždíme do magického místa Kaplnka Panny Márie Kráľovnej. Není zde sice přístřešek, ale nocovat by se zde dalo velmi dobře, vydatná studánka naplní hydravaky a poslouží pro hygienu, tábořiště nechybí. Pokud se tedy nebojíte, místo má zvláštní mystickou atmosféru!

Z Kaňůra
Kaplnka Panny Márie Kráľovnej

Po dvou zdrávasech se spouštíme parádním sjezdem do Sidonie, kde si slibujeme hospodu s venkovním posezením a točeným pívem. Ta však otevírá až později odpoledne a místní nás odkazují na obchůdek hlídaný z jedné strany českými, a z druhé slovenskými pohraničáři v místě zvaném Vlárský průsmyk.

Průsmyky jsou takové mršky, spadnete do nich raz dva, ale vyškrábat se z nich na hřeben, to zase bolí. Opět bereme červenou a z počátku příjemným stoupáním, s tlačí v závěru, se vracíme na hřeben Bílých Karpat a na vrchol Javorník.

Cesta lesem hezky ubíhá a zastavujeme až u posezení Přístřešek na Třešňové cestě se spoustou stolů a lavic, kde se již léta pravidelně odehrává setkání Čechů a Slováků. Krize se už dostavuje, dojídáme poslední zbytky jídla, polámanou psychiku spravujeme luxusním kafem, tentokrát již bez rumu (rada pro ostatní a pro naše příště: rumu vzít víc). Bohužel zde není studánka k doplnění vody.

Držíme se červené a přijíždíme do magické vesnice Žítková, kde bohovaly tzv. Žítkovské bohyně. Už se připozdívá, otevřenou hospodu bychom hledali marně, a tak sjíždíme k hraničnímu přechodu ve Starém Hrozenkově, k jedinému otevřenému zdroji potravy: benzinka. Nacpeme pupíky zdravými (ohřátými) bagetami, vezmeme pár piv na večerní západ slunce a vyrážíme dál.

Žítková
Vyškovec

Našim cílem by měla být rozhledna Lopeník, poslední síly nám však vezme tlač přes osadu Vyškovec. Nahoře se zastavíme u památníku americkým letcům B17-G, kteří zde byli sestřeleni a jsme vděční, že žijeme v době, ve které žijeme…

Je rozhodnuto, dál to nestíháme a složíme hlavu někde v okolí. Zaujme nás zvonice s hudbou, u které by měla být studánka a která nabízí malé přístřeší. Studánka je vyschlá a námi rozbité ležení pod malým přístřeškem považujeme za skvělý nápad do chvíle, než se nám nad hlavou rozsvítí oranžová pouliční lampa. Navíc se zvedá studený vítr lomcující s krycí celtou, takže ze spánku nic moc není. Zatímco první noc byly naše spacáky Topaz od českého Pinguinu poněkud „overkill“, dnes jsme za něj s Michalem více než vděční a Filipovi s jeho lehkým letním spacáčkem nepomáhá ani útěk do závětří kaplnky.

Málem bych zapomněl, zvonice s hudbou se nejmenuje zvonice s hudbou jen tak. Když nakouknete, stroj uvnitř pozná člověka (a to překvapivě i dva dny nemytého bajkera) a rozehraje asi desetiminutovou lidově-náboženskou ódu. Tu si vyslechneme k večerce, a pak v pátou ráno, když se okolo vstupu mihne Michal. Nevadí, právě vychází slunce a obloha rozehraje scenérii, na kterou se nezapomíná nadoživotí do konce života…

Nevyspalí se vydáváme vstříc poslednímu dnu, který by již měl připomínat cyklovýlet a ne procházku vedle kola. Abychom ráno nezapomněli dril posledních dnů, protáhneme si ranní ztuhlé svalstvo krátkou tlačí z Lopenického sedla, a za chvíli jsme na Velkém Lopeníku. Rozhledna je překvapivě otevřená, pokocháme se výhledem na další a vlastně nejvyšší bod naší výpravy: Velkou Javořinu. Pro promrzlého a nevyspalého Filipa je o to více demotivující pohled na luxusní útulnu na Lopeníku, která by nám poskytla závětří i krásné výhledy do nočního okolí. Pokud jen trochu můžete, zde přespěte.

Vyškovec
Velký Lopeník

Následuje jeden z nejvýživnějších a nejlepších sjezdů našeho výletu po zelené z Lopeníku dolů, a už poněkolikáté jsem rád, že si vezu vše na zádech. Objem 28 litrů pojmul květnové oblečení a něco málo k jídlu, nafukovací karimáma a spacák jsou pověšeny po stranách. Na rozdíl od varianty „ověšené kolo“ si aspoň ty sjezdy užiju. Někdo však batoh nesnese a chce vše na kole, je to o prioritách každého a také o terénu.

Dále pokračujeme po zelené k pramenu Březovská (nebo též Janáčkova) kyselka, který je skutečně trošku syrný. Nechybí posezení, tábořiště, a vůbec jde o velmi dobré místo k přenocování. Z Květné pohrdáme zelenou a doporučíme to i vám: opačným směrem je to z Javořiny fantastický přírodní sjezd, směrem vzhůru by to však byla tlačící sebevražda. Bereme proto cyklostezku 5051 vedoucí okolo pramene U Cicůrku. Vzdor svému názvu jde o setsakramentsky vydatný pramen, který i v období sucha chrlí dostatek osvěžující vody a plní naše hydravaky po okraj.

Zbývá úkol zdánlivě nejtěžší – vystoupat na Velků Javorinu – po navazující cyklostezce 5052 to však hezky ubíhá s rozumným sklonem. Navíc zde v roce 2020 dokončili asfaltku, která připravila trasu o romantiku, ale nějaké ty síly ušetří a ocení ji graveláři a žiletkáří s nízkým čelem. Hlavně že jedeme!

Na Holubyho chatě pod vrcholem Javořiny s panoramatickým výhledem nás čeká zasloužený kvalitní oběd hodný sportovce (totiž klobása a smažák s hranolkama) a dvě superpíva. Vracíme se k vysílači a bereme v rychlém sledu červenou, pak zelenou a konečně modrou, abychom sjeli do Filipovského údolí a Javorníku.

Velká Javořina a Jelenec
Velká Javořina

Budete-li mít v sobě ještě krapet sil (anebo spíše hrdosti), dokončete trasu stylově: okolo Kuželovského větřáku, Trech kamenů na Kobylu, Žalostinů a pak našim Bukovým trailem dolů zpět do centra Trail of Life na Lučině. My neměli ani ten krapet sil, o hrdosti nemluvě, a tak volíme poklidnou cestu bez kopce přes Velkou nad Veličkou, Louku, Lipov, Kněždub a Tvarožnou Lhotu až do Radějova, odkud jsme před dvěma dny vyrazili…

Květen s líbivými teplotami se pro naše backcountry ukázal jako skvělý měsíc. V létě bychom sice nemuseli vézt toliko oblečení (dlouhé kalhoty a teplá mikina se hodily), zato bychom se ve vedrech zmordovali u neustálých tlačí.

I přes svou náročnost je tato trasa úžasná, krásná, nezapomenutelná. Pokud jste vyznavači cyklopohybu rychlostí pěší turistiky, pak vám ji rozhodně doporučíme.

Nejnovější články
Back To Top
×Zavřít vyhledávání
Vyhledat